Vydaly se dál do lesa. GPS je vedla cestou, která byla čím dál zarostlejší. Přestože mapa tvrdila, že se blíží k cíli, měly stále silnější pocit, že se točí v kruhu. Cesta se zužovala a porost houstl. Na některých místech musely rukama odhrnovat větve a bylo jasné, že jsou úplně jinde, než původně plánovaly.
Johanka navrhla, že se vrátí a zkusí najít správnou cestu. „Nerada se vracím,“ usmála se Lilith. „Když zůstaneme v klidu, někam nás ta cesta dovede.“
Prošly hustou, vysokou trávou. Chvílemi měly pocit, že se tudy snad ani nedá projít. A pak se objevila. Nejdřív jedna rostlina. O pár kroků dál další. A pak desítky.
„Čistec lesní…,“ zašeptala Johanka. Kam až dohlédly, les byl posetý čistcem. Purpurové klasy vystupovaly z vysoké trávy jako tiché stráže dávno zapomenutého místa.
„Tohle není úplně obvyklé,“ řekla Lilith tiše. „Čistec člověk potká často. Ale tak rozsáhlý porost jsem ještě neviděla.“
Chvíli jen mlčky stály. Obě věděly, proč sem vlastně přijely. Hledaly prastaré valy. A našly něco úplně jiného. Sbíraly mlčky. Sáčky se rychle plnily a vůně čerstvě utrženého čistce se mísila s vůní lesa.
„Bude skvělý do vykuřovacích směsí,“ usmála se Lilith. „A už vím, co uděláme s popelem.“ Johanka se jen pousmála. Už obě věděly, k čemu ten popel jednou poslouží.
Les jim dnes nabídl víc, než očekávaly. Cesta zpět byla mnohem snazší. Jako by je les už nechtěl zadržet. Na několika místech se zastavily. Na větve zavěsily kousky chleba a ovoce jako tichý dar těm, kdo podle starých pověstí les střeží. Nebyl to obchod ani prosba. Jen prosté poděkování za byliny, za klid a za chvíle, které jim les dovolil prožít. Nic neříkaly. Poděkování někdy nepotřebuje slova.
© 2026 Zapomenuté rituály. Všechna práva vyhrazena. Tento text je duševním vlastnictvím autorky a je chráněn autorským zákonem. Jakékoli šíření, kopírování nebo komerční využití bez výslovného souhlasu je zakázáno. Text je součástí připravovaného knižního díla.
