Psala od dětství a milovala psaní. Tu kouzelnou nit hluboké tvůrčí energie, která vyvěrá ze samého nitra duše a nachází svůj prostor ve slovech a větách, jež brnkají na posvátné loutny duší lidí, které chtějí být rozezněny.
Ale mařinková povídka byla jiná, nepodobala se ničemu, co kdy napsala. Dotýkala se těch nejposvátnějších tónů její loutny v momentech, kdy odložila svou světelnou zbroj a živlový meč. Kdy po těžkém dni ulehla nahá a bezbranná a byla tu jen ona a on, v posvátném chrámu Božského orchestru.
Dopsala poslední řádky a co teď s ní? “Asi by to chtělo zpětnou vazbu a pohled zvenčí,” pomyslela si. A tak ji poslala, aniž by tušila, jakou lavinu spustí a jaká stavidla otevře. Mařinková povídka však skrývala děsivé tajemství.
Zrovna byla na cestě z práce a před sebou měla skoro dvě hodiny cesty. Seděla na předním sedadle, hned za řidičem a pozorovala krajinu. Cestu vedla vesnicemi, projížděla kolem polí s obilím a rozkvetlým bílým mákem. Mezi poli viděla keře divoké růže pokaždé, když zvedla oči. Přemýšlela cestou o tom, jak povídku vylepšit a o čem bude psát dál. Přece jen byl to už delší čas, kdy se psaní plně nevěnovala.
A tak poslala text nejdříve manželovi, potom kamarádce. Odněkud z žaludku se ozvala nejistota, co na to oba řeknou. Hlavou jí běželo několik variant, jak budou reagovat a ani jedna z těch variant se jí moc nelíbila. Na telefonu cinkla zpráva od manžela. Dívala se na ten text: “Lásko, to je krásný.”
To by se mohlo zdát jako dobrá zpráva, pomyslela si. Krajina se pomalu měnila, v autobuse bylo horko a kamarádka neodpovídala a už byla na dálnici.
Zavřela oči a představila si, jak její texty čtou cizí lidé, které nikdy neviděla. Sevřelo se jí hrdlo, odněkud z nitra se vyvalila metalová smršť, která se přelila do bušení srdce, tepání ve spáncích a vyústila v panickou ataku. Ta nestvůra byla někde dobře skrytá a zaútočila bez varování. Zastihla ji v prostoru, kde není kam utéct – ne že by vůbec v tu chvíli byla schopná běhu. Nikdo ze spolucestujících si jí nevšímal.
A tak zavřela oči, zpomalila dech a pozvala ji dál. Nestvůru z hlubin, která přišla narušit posvátnou píseň. “Dobře, projdi mnou a ukaž mi zoubky.”
Její mysl zaplavily plameny, její čich zaznamenal jasný zápach spáleného masa a krve. Srdce a emoce prostoupila bolest žen, jejich zoufalství, strach a bezmoc.
Atmosféra výjevu se nápadně shodovala s jejími pocity, poznávala je.
Mnohé z nich byly usvědčeny z čarodějnictví. A co teprve ty, které se ke své posvátné pravdě stavěly čelem a nechaly své loutny rozeznít?
Teď už nemohla dýchat a měla pocit, že jí srdce snad vyskočí z těla. Svět kolem ní se rozmazal a ztrácel obrysy. Prsty na rukou a nohách začaly dřevěnět a celé tělo zaplavila vlna adrenalinu. Pokoušela se uvědomit si realitu a dýchat pomalu, jenže hlavou dál běžel příběh, který se rozběhl v děsivých detailech.
Autobus a cesta pomalu přestaly existovat a ona si uvědomovala, že pro některé tu nebyly jen plameny. Na pár z nich čekala speciální pocta mocných mužů církve… Écartèlement. Zlatý hřeb pro zvrácený a zfanatizovaný dav.
Jenže to nejhorší se stalo ve sklepích vězení, kde zlo spalo ve zvrácených koutech myslí těch mužů, kteří se sami prohlásili za svaté a jejichž jediná síla hnila v zatuchlých a smradlavých poklopcích. Své vlastní peklo, které prožívali v hlubinách své mysli, se rozhodli dopřát i kněžkám a čarodějkám. Chtěli pošpinit jejich těla svými zahnojenými prsty, przněním všech tělních otvorů různými předměty, tupými i ostrými, aby pak o samotě mohli masturbovat ve své ohavnosti a perverzi.
Autobus zatočil doprava a na malý okamžik ji pohyb vytrhl z vize.
Cítila vlhký a zatuchlý vzduch starého sklepení, pach potu, krve a výměšků. Zvedl se jí žaludek. Všude kolem bylo šero a kamenné zdi věznice do sebe absorbovaly všechen ten strach a pach smrti. Ve vedlejší místnosti křičela jiná žena strašlivě, že z toho tuhla krev v žilách.
Když se po dlouhém okamžiku scéna přesunula na veřejné popraviště v davu zahlédla známé tváře. Viděla chladné pohledy mužů v drahých kožešinách potřísněných blátem, na jejich prstech se třpytily masivní prsteny na špinavých prstech. Nedívali se jí do očí, odvraceli zrak, protože věděli, že porušili posvátnou přísahu věrnosti. Byla z nich cítit úleva, že se konečně zbaví té “římské furie” a zároveň nesnesli její pohled.
Jeden z biskupů právě četl rozsudek tak strašný, aby jím mohl ospravedlnit, že nechal brutálně mučit a roztrhat starou ženu a královnu. Hlavním bodem prý byla vražda deseti franských králů zvaná Regicid. Vizigótská princezna byla také obviněná z pýchy, incestu a hříšnosti. Rozsudek: smrt za vlastizradu a královraždu. Odsouzena byla ke třem dnům mučení, vystavení na velbloudu a nakonec rozčtvrcení koňmi.
A tak tam ležela – zmučená, ponížená, krvavá a bolavá. Teď už neměla strach. V agonii z bolesti věděla, že zemře tím nejkrutějším způsobem. Její vlasy, zápěstí i kotníky ovázali provazy, zapřáhli je za statné koně. „Buďte zatraceni, ať vaše duše shoří v pekle.“
Autobus prudce zabrzdil a jí se zvedl žaludek. Pokusila se nadechnout, ale zrazovalo ji vlastní tělo. Měla pocit, že zemře.
Vteřina, kdy se lano zařízlo do masa, napnulo se k prasknutí a ta slova prořízla vzduch jako blesk. Nebyl to nářek. Byl to rozsudek.
Z hloubi jejího hrdla, skrze krev a prach, nevytryskla prosba o milost, ale čistá, suverénní moc, která v tu chvíli převrátila celý poměr sil. Ti muži, stojící kolem se špínou za nehty a zvráceným triumfem v očích, v tu ránu ztuhli. Ucítili, že v té poslední vteřině už netrhají bezbrannou ženu. Tím, že napnuli provazy, uvolnili z těla spoutanou bohyni pomsty.
Tato slova se nepropadla do země. Zůstala viset v prostoru jako těžký, neprostupný mrak nad celou jejich barbarskou linií, nad každým jedním z nich, kdo kdy zneužil moc, znesvětil čistotu nebo se pokusil zfetovat a ponížit ženské tělo. Ta kletba zafungovala jako energetický zrcadlový štít – poslala jejich vlastní vnitřní peklo, které nosili v poklopcích a zvrácených myslích, zpátky k nim. Aby v něm shořeli sami.
Pak se koně rozeběhli do všech světových stran a rvali její tělo na kusy. Koně byli štváni jezdci a vláčeli kusy těla tak dlouho, dokud z kostí neopadalo maso a zbyly jen kosti. Ty pak byly spáleny, aby Brunhilda neměla ani křesťanský pohřeb.
Autobus zpomalil a odbočil na nádraží. Měla co dělat, aby se nepozvracela, když se zvedala ze sedadla a pokoušela se nemotorně o vystoupení. Otřesená tím, co právě prožila, s bolestí na hrudi a bušícími spánky šla co nejdál od skupinky spolucestujících. Konečně se mohla nadechnout. Viděla známou zastávku, trávník i keře, kolem kterých často chodila, ale nepoznávala je. Všechno se zdálo být za mlhou. A tak se dotkla posekané trávy, utrhla větvičku z keře a sevřela ji v dlani. Rozemnula pár lístků a přivoněla k nim, vůně zeleně pomalu vracela její mysl z dálek.
Teď je prozrazená, už o ní vědí.
© 2026 Zapomenuté rituály. Všechna práva vyhrazena. Tento text je duševním vlastnictvím autorky a je chráněn autorským zákonem. Jakékoli šíření, kopírování nebo komerční využití bez výslovného souhlasu je zakázáno. Text je součástí připravovaného knižního díla.
