Existují rostliny, které léčí. Existují rostliny, které chrání. A pak je tu Zemědým. Nenápadné fialové kvítky, jejichž síla podle starých bylinkářek pramení hluboko ze země. V lidové tradici se používal k očistě stavení i lidí od těžkých a stagnujících energií. Jenže tentokrát se zdálo, že si tenhle tichý strážce přírody usmyslel, že si z ní a z Johanky udělá legraci.
Plán na dnešní den byl jasný. Dnes je přece Slunovrat, den, na který se tak dlouho připravovaly. Seděla v kuchyni, pila silný anglický čaj s mlékem a z trouby voněl jablečný závin s ořechy. Před sebou měla dlouhý seznam všeho, co chtěly během jediného dne stihnout vyrobit, nafotit a natočit. V duchu počítala hodiny. To přece nemůžeme zvládnout...
Vtom se ozval telefon. „Vyjela jsem později, ale už jsem na cestě.“ Usmála se. „Výborně,“ pomyslela si, „tak máme ještě o hodinu míň.“ Venku bylo zatím příjemně, ale podle slunce bylo jasné, že odpoledne bude spalující.
Než Johanka dorazí, znovu prošla všechny suroviny na výrobu rituálních kříd, škapulířů a dalších drobností. Co chybělo, měla mít Johanka v autě. Aspoň v to doufala.
Když skládala poslední bylinky na stůl, mimoděk si vzpomněla na dobrodružství u kostela, které nedávno prožily. S Johankou v ten den vyšly ke starobylému kostelu na konci vesnice. Stál na kopci, ukrytý mezi vzrostlými tůjemi, jako by si střežil vlastní ticho. Hřbitov kolem něj byl plný starých pískovcových náhrobků, jejichž některé nápisy už pomalu pohlcoval čas. Hledaly jména původních obyvatel domu, do kterého se nastěhovala teprve před šesti měsíci a který se mezitím stal jejím novým domovem.
Prošly celý hřbitov. Nenašly vůbec nic. Už se pomalu vracely k brance a smiřovaly se s tím, že dnes odejdou s prázdnou. A pak ji uviděly. Jak ji mohly přehlédnout? Byla největší. Nejstarší. Vystavěná z mohutných pískovcových kvádrů, které odolávaly času už více než sto let. Ve středu byl vytesán prostý nápis: Rodina Studených 1900
Chvíli u náhrobku mlčky stály. Celý prostor kolem nich působil zvláštním tichem. Lilith cítila něco, co neuměla pojmenovat. Tito lidé kdysi chodili po stejném dvoře, kde dnes sází své bylinky. Možná stejnou bránou přiváděli koně. Možná ukládali seno do stodoly na konci dvora. Smáli se, hádali se, pečovali o domácí zvířata i o sad za stodolou. Prožívali radosti i bolesti na stejné půdě, na které dnes vzniká nový příběh její rodiny.
Lilith mlčela. Náhrobek byl majestátní a podle okolních hrobů se dalo předpokládat, že tady odpočívá rodina, která patřila k těm majetnějším. Ostatně i její nový domov patřil mezi ty rozlohou největší ve vsi a podle původní velikosti dvora, stodoly a pozemku se dalo předpokládat, že je to pravděpodobné. Snad se dozví víc v místní kronice.
Na okamžik ji napadlo, jestli sem vlastně patří. Jestli člověk, který přišel o sto let později, může bezstarostně žít na místě, kde jiní prožili celý svůj život. Zhluboka se nadechla. Ten pocit netrval dlouho. V duchu se tiše obrátila k rodině Studených a promluvila k nim:
„Nevím, jestli jste byli šťastní. Nevím, co jste tady prožili. Ale slibuji vám jedno: Budu o tenhle dům pečovat se stejnou úctou, s jakou jste ho kdysi budovali vy.“
Z hlubokého zamyšlení je vytrhnul hlasitý štěkot psů z nedaleké zahrady. Podívaly se s Johankou na sebe. „Půjdeme,“ řekla Lilith nakonec tiše. Ale nehnula se hned. Ještě jednou se podívala na náhrobek Rodiny Studených. Pocítila tu zvláštní pomíjivost života, která ležela pod vrstvami času. V hlavě jí proběhla jednoduchá, skoro obyčejná myšlenka: “Záleží na tom, co po sobě člověk zanechá. Pocity. Půdu. Příběh.” Ještě tiše sklonila hlavu. „Děkuju,“ řekla už jen pro sebe. Johanka ještě chvíli počkala, už ji znala a věděla, že se loučí. Pak se otočily a vydaly se k brance. Když procházely brankou, ještě v ní dozníval ten pocit uvědomění, který právě prožila. Směsice smutku minulosti i radosti z nového objevu, ze kterého se skládal příběh jejich domu.
Podél cesty od hřbitova rostla směs trav a bylin. Některé známé a jiné neznámé. Její pohled přitáhl drobný porost fialových kvítků, které by většina lidí přešla bez povšimnutí. Jen další plevel mezi travinami. Zemědým…
Z myšlenek jí vytrhl zvonek u vrat. Slunovrat může začít.
