Seděla v obývacím pokoji a přemýšlela o událostech minulých dní. Dvougenerační bydlení má spoustu praktických výhod, ale přináší i skryté emoční nášlapné miny, které mohou kdykoli nečekaně vybuchnout. Přesně jako o tomto víkendu. Pohár už byl zkrátka příliš plný; stačil jediný tón hlasu, ve kterém uslyšela pohrdání, a výbuch byl na světě. Očekávat v takové chvíli oboustranné pochopení by bylo naivní.
Rozhodly se s Johankou vyrazit do lesa a objevit tajemství prastarých valů. Vyklidit pole bylo v tu chvíli jediné možné řešení. Bylo brzy ráno, horký letní den teprve začínal. Do batohů přibalily svačinu, nůžky a sáčky na byliny a autem vyrazily k lesu. Chvíli stoupaly do kopce, chvíli scházely dolů. Rozebíraly, co se stalo při poslední seanci. Ta začala jako obvykle, ale nic nenasvědčovalo tomu, že narazí na jedny z nejtemnějších entit, se kterými se kdy setkaly.
Johanka se každých pár metrů zastavovala u další rostliny. „Tohle je třezalka… tady je spousta mařinky… a podívej, takové krásné kapradí.“ Lilith ji poslouchala jen napůl. Myšlenkami byla stále u poslední seance. Potřebovaly si v klidu promluvit o tom, co prožily. Tenhle rozhovor nebyl snadný. Poprvé si nahlas připustily strach, který mezi nimi už několik dní tiše visel. Být médiem znamenalo otevřít vlastní energetický systém a plně se spolehnout na druhého, že tě v pravou chvíli bezpečně přivede zpátky. Až do onoho večera tomu Johanka bezvýhradně věřila.
Prošly starým úvozem. Johanka se najednou zastavila. „Počkej.“ Klekla si k zemi a prsty přejela po listech rostliny. „Tohle není kopřiva…“
„Čistec,“ dodala Lilith, když se podívala blíž. V tu chvíli obě současně zpozorněly. Nebyl to zvuk, který by zaslechly ušima. Spíš tiché zachvění někde hluboko v mysli. „Už přicházejí…“
Podívaly se na sebe. Nemusely nic říkat. Obě slyšely totéž.
Došly k malému kruhovému prostoru, který lemoval starý zemní val. Uprostřed rostly mladé stromy a jejich korunami pronikalo sluneční světlo, které zalévalo celý prostor měkkým zlatavým jasem. Místo působilo neobyčejně klidně. Téměř posvátně. Na okamžik se zastavily a zadívaly se do korun stromů. Les jako by kolem nich zpomalil svůj dech. „Tady bych mohla zůstat věčně,“ řekla Lilith tiše. Johanka jen tiše dodala: „Poslouchej…“
Obě zmlkly. Les kolem nich ztichl tak dokonale, až měly pocit, že na okamžik umlkli i ptáci. A právě v tom naprostém tichu se znovu ozval ten sotva postřehnutelný hlas.
„Vítejte.“
© 2026 Zapomenuté rituály. Všechna práva vyhrazena. Tento text je duševním vlastnictvím autorky a je chráněn autorským zákonem. Jakékoli šíření, kopírování nebo komerční využití bez výslovného souhlasu je zakázáno. Text je součástí připravovaného knižního díla.
