Vystoupila z autobusu a země pod jejíma nohama byla po dešti ještě dost mokrá. Příroda nasává vláhu po dlouhém, slunečném období. Za pár dní už bude slunovrat, pomyslela si. Než přijede další autobus, má ještě hodinu času. Doma jí už došel olej pro nakládání bylin a vlastně i jídlo, a tak tu hodinu využije k nákupu těch nejdůležitějších zásob. Tento týden má dům prázdný, celá rodina je na cestách, a tak to vůbec nebude složité nakupování.
Vlastně i plán na večer měla jednoduchý. Po tom dlouhém cestování a několika dnech intenzivního školení plánovala jen vyvenčit psa, uvařit rychlou večeři, dát si pořádnou sprchu a zachumlat se do peřin. Jednoznačně, dnes žádné stíny, žádné hluboké vize, dnes nebude ani psát. Usmála se a během chvilky měla v košíku olej i jídlo na několik dní.
Cestou ze supermarketu míjela malé, nenápadné květinářství, kolem kterého se silně rozlévala vůně růžovobílých lilií a ve vázách bylo několik předražených květin v nezajímavých vazbách, které je možné vidět v každém květinářství. Ona dávala přednost květinám z rozkvetlých luk anebo těm v květináčích, přinášely jí mnohem více potěšení. Na pultě zahlédla lahvičky s vonnými oleji, tak zpomalila a položila tašku s nákupem na zem. Podívala se na hodiny, zbývalo jí ještě asi 40 minut. Spousta času narazit na novou vůni, která by stála za prozkoumání. Jenže výběr moc velký nebyl. Objednala si tedy divokou růži a pravý jasmín, který v nabídce chyběl, a nechala na sebe kontakt, až vůně dorazí. Očichala tedy pár lahviček a narazila na bílý leknín a brčál, to bylo to jediné, co jí zaujalo v tom malém výběru.
A tak vytáhla platební kartu, usmála se na nejistou prodavačku a zaplatila. Cestou domů si vyhledala, k čemu nové vůně využije. Vypadalo to slibně – žádná povzbuzující aromata ani hlubinná transformace. Ulevilo se jí, plány na večer zůstávají v poklidném duchu. Vystoupila na malé návsi a hlavou jí znovu proletěla vzpomínka na Hekaté. Rozhlédla se a zaujal ji keř divoké růže. Dnes nikam nespěchá a tak se rozhodla natrhat pár okvětních lístků. A pak už jen ten poklidný večer.
Konečně stála před svým domem. Selské stavení z roku 1929 v malé, poklidné vesničce s asi 130 obyvateli. Vždy, když se na svůj dům podívá, uvidí tu spoustu práce, která na ně ještě čeká. Při vstupu na zahradu ji přivítal ořešák, který už byl v tomto období obalený tisíci drobnými, zelenými plody. Za prosklenými dveřmi vrtěla radostně ocasem rezavá fenka německého špice. Skákala za dveřmi, kňučela a radostně štěkala. Sáhla do kapsy a snažila se co nejrychleji nahmatat klíče od domu. V kapse nahmatala jízdenku z autobusu, dvoustovku a klíč od domu byl až vespod. Odemkla, otevřela a fena vyběhla před dveře a začala paničku nadšeně vítat a skákat. „No já vím, Eny, ty ses už nemohla dočkat.“ Pohladila fenku a hodila jí míček, který se povaloval hned pod schody a byl to jeden z mnoha míčků, které měla fenka rozložené po celé zahradě.
Vyvenčila sebe i psa, vynesla nákup do prvního patra a rozhodla se udělat si lehkou večeři. Teplé toasty s máslem a čerstvými ředkvičkami byly přijatelná varianta a nakonec se ještě rozhodla si uvařit dvě vejce na měkko a mátový čaj. Vyměnila vodu a krmení andulkám, mainské kočce dala čerstvou vodu a dosypala granule do misek a usedla k večeři. Tohle byl tak náročný pracovní týden, byla vděčná, že je doma u své večeře a má kolem sebe němé tváře, které po ní chtějí jen ty plné misky a pohlazení. A to je teprve středa, ještě má před sebou dva pracovní dny homeofficu.
Pak jí to ale nedalo a ty natrhané lístky zmačkala a vložila do oleje, který zahřála ve vodní lázni. Dá si sprchu a než se lístky rozvolní a pustí esenci, bude vysprchovaná. A ona si pak užije tu divokou esenci na své kůži. Všechno šlo podle plánu. Sprcha byla skvělá a mýdlo vonělo po medu a mandlích. Nejdříve za sebe smyla špínu cestování a všeho, co cestou nabrala a pak se nechala probrat studenou vodou.
V županu šla do kuchyně, kde jen tiše bzučela velká lednice a za okny už bylo šero, jen ten zbytek couvajícího měsíce svítil do oken. Přivoněla ke svému výtvoru, ale nebylo to úplně ono. Tak se rozhodla přidat pár kapek leknínu do ještě vlažného základu. Těžká, sladká vůně provoněla prostor. Jestli něco měla opravdu ráda, byla to její velká postel v ložnici pod střechou s dřevěnými trámy. Namočila prsty v misce a začala olej nanášet na kůži. V místnosti svítila jen malá lampička se slabým, teplým světlem a zněla tajemná hudba, která ji pomalinku kolébala ke spánku. Během pár minut měla tělo natřené a tentokrát to bylo tak jiné. Vlastně až dnes si uvědomila, jak moc začíná vnímat své vlastní tělo a jak jinak se v něm cítí. Pomyslela si, že všechno je na dobré cestě a zavřela oči.
A přesně v ten moment, kdy se přiblížila k hranici, kdy smysly už jsou utlumené a všude se vznáší jen těžká vůně oleje, v ten moment, kdy do usnutí zbýval už jen malý okamžik, stála před ní znovu. Tajemná titánka se vynořila ze tmy a stála před ní s vlasy rozpuštěnými v mléčném oparu tmy. Na řetězu držela běsnícího Kerbera s tlamou plnou slin a krvavě žhnoucíma očima. Byl hrozivý a tak opravdový. Ta vize jí vytrhla z usínání.
No super, pomyslela si, vypadalo to až do poslední chvíle na poklidný večer. V ten moment, kdy bohyně psa pouštěla z řetězu, v ní hrklo a zatajila dech. Tohle nebylo ani trochu příjemné a od poklidné meditace na pláži s šuměním moře a západem slunce to mělo tedy sakra daleko. Přesto zůstala v klidu a obrovský pes se rozběhl s hlasitým štěkotem a chroptěním přímo k té, která dnes neměla v plánu nic víc než obyčejný večer bez překvapení. Proběhl divoce jejím tělem jako temný stín. „Staneš se pochodní těm, které jdou za tebou.“ Znovu ta stejná věta. Pak pes zmizel a ona se konečně nadechla.
Byla trochu otřesená a srdce jí tlouklo, jak temná energie převálcovala její tělo. Začala vědomě dýchat a uvědomovat si, co se to vlastně stalo. Hekaté i Kerberos zmizeli a ze stínu, kousek za jejím tělem, z hlubin možná kolektivního nevědomí viděla procházet davy mnoha tisíců zubožených žen, zmučených a utrápených, ve starých, špinavých hadrech. Otevřela se stavidla pradávného bezpráví a bolesti, právě tady v ten poklidný večer, který chtěla věnovat jen sama sobě a odpočinku. V její ložnici s vysokými stropy a se vznášející se vůní leknínového oleje. Všechny ty ženy prošly kolem ní až k místu, kde chvíli předtím stála Hekaté. Tam byl teď portál, nebo brána, která zašuměla, jako listí ve větru a davy žen mířily tím směrem. Ona slyšela jen tiché kroky a znavený dech přicházející z hlubin času. Jak ženy procházely bránou, stávala se jejich těla průsvitná a lehká. Na druhé straně brány se jejich utrpení rozpadlo na miliony světelných částic a když světlo posledních žen opadlo, jako poslední lístek divoké růže, ulevilo se jí a konečně únavou usnula.
Ještě si stihla zašeptat: „Nikdy nic neplánuj, stejně to bude všechno jinak…“
© 2026 Zapomenuté rituály. Všechna práva vyhrazena. Tento text je duševním vlastnictvím autorky a je chráněn autorským zákonem. Jakékoli šíření, kopírování nebo komerční využití bez výslovného souhlasu je zakázáno. Text je součástí připravovaného knižního díla.
